Jak to celé začalo? Začalo to tím, že jednoho dne přišla naše angličtinářka do hodiny a seznámila nás s Nadací Václava a Livie Klausových. Všechny nás moc podporovala, že kdo má tu možnost, ať si pošleme přihlášku. Zeptala jsem se doma rodičů, společně jsme to probrali a pak už s jejich pomocí a s pomocí paní učitelky jsem poslala přihlášku. Pak už stačilo jen čekat. Zhruba po měsíci mi přišel e-mail. S bušícím srdcem jsem e-mail otevřela a začala číst první řádky. „S radostí vám sděluji rozhodnutí správní rady, že jste byla vybrána na kurz angličtiny v Londýně v jazykové škole Milner School of English,“ tak zněla druhá věta. Měla jsem slzy v očích. První pocity byly pocity radosti a štěstí, ale minutu poté se dostavily velké obavy. Já? A sama v Londýně? A ještě k tomu na dva týdny? Pořád mi tak nějak nedocházelo, jaké mám štěstí a že je to obrovská příležitost.
Poté začalo různé papírování, např. podpis darovací smlouvy, různé formuláře do školy, plná moc atd. S komunikací ze strany Nadačního fondu i ze strany společnosti Jazyky v zahraničí jsem byla velmi spokojená. Velmi milý přístup a v případě jakéhokoliv dotazu jsem se na ně mohla bez problémů obrátit a vždy jsem obdržela rychlou a dostačující odpověď na moje otázky.
Čas rychle letěl a mně už se blížil termín odjezdu. Nastal čas sbalit si kufr, rozloučit se s rodinou a kamarády a poté s rodiči vyrazit na autobusové nádraží. Loučení s rodiči bylo velmi emotivní, ani jsem to takové nečekala, ale chápala jsem jejich obavy, když pouštěli do světa samotnou sedmnáctiletou holku. Moji rodiče mi po příjezdu domů přiznali, že se o mě samozřejmě strachovali, ale řekli mi, že mi prostě věřili. Celé je to o vzájemné důvěře mezi rodiči a dětmi. Tímto bych chtěla trochu poukázat na to, že spousta mých kamarádů mi řekla, že by je jejich rodiče ani nepustili. Chápu strach rodičů, ale zároveň bych chtěla všechny, kdo mají tuto možnost využít, podpořit, ať neváhají. Pokud se dítě samotné nebojí jet a pokud se v případě jakéhokoliv problému nebojí zeptat a umí zachovat chladnou hlavu, přála bych všech rodičům, aby se nebáli vložit důvěru ve své děti. Na tohle jsem já měla obrovské štěstí.
Přede mnou byla dlouhá a vyčerpávající cesta do Londýna. Co se dopravy týká, tak jsem nebyla úplně stoprocentně spokojená, protože na cestě do Londýna nastala nějaká chyba a přesadili mě na jiné sedadlo, než jsem měla původně zarezervované. Na cestě z Londýna už vše sedělo, ale kvůli čekání u Eurotunelu jsme nabrali padesátiminutové zpoždění, které se řidiči snažili za každou cenu dohnat, takže nám celou noc ani jednou nezastavili. Cesta z Londýna proto pro mě byla opravdu náročná, protože při takové vzdálenosti se opravdu potřebuju aspoň jednou za čtyři hodiny projít. Ale jinak obsluha autobusu byla milá a příjemná.
Po příjezdu do Londýna jsem se sama musela dostat na adresu ubytování. Ze začátku to pro mě vypadalo jako nadlidský úkol, ale ve výsledku to nebylo vůbec těžké, člověk se prostě nesmí bát zeptat na cestu. Ve dveřích domu na mě čekala milá usměvavá paní. Hned mi ukázala celý dům, seznámila mě s určitými pravidly v jejím domě a řekla mi co a jak. Měla jsem moc krásný pokojík a taky jsem měla moc milou spolubydlící z Turecka, která měla pokoj hned vedle mě. Ubytování bylo zhruba pět minut pěšky od školy, takže já jsem s lokací a s ubytováním celkově byla nadmíru spokojená.
Se „systémem“ stravování jsem byla taky moc spokojená. Ráno jsem se nasnídala u paní Kristiny doma, přes den jsem si za peníze od nadace kupovala jídlo a pití sama, což mi vyhovovalo a večer jsem večeřela opět u paní Kristiny. Strava byla vždy pestrá, zdravá a velmi chutná. Poslední večer nechybělo ani tradiční anglické jídlo fish&chips.
Co se týká školy, tak se mi tam moc líbilo. Nebyla to nijak zvlášť velká škola, ale právě tím vytvářela pro žáky velmi přátelské, až rodinné prostředí. V hodinách se učitelé procvičit co nejvíce věcí od gramatiky, poslechu, přes slovíčka až k poslechu a tak podobně. V hodinách jsme také dostávali množství materiálů k procvičování. Musím říct, že se mi zlepšil poslech. Nevím sice, jak výrazně, ale určité zlepšení jsem zaznamenala. Učitelé byli všichni moc milí, vstřícní a měli krásný a přátelský přístup ke studentům. Chvilkami jsem si říkala, jestli to není jen sen, ale nebyl. Opravdu se mi tam moc líbilo a cítila jsem se mezi učiteli i mezi studenty z ostatních zemí moc dobře. Škola také nabízela dobrovolný social program, který má podle mě utužovat dobré vztahy mezi studenty a občas jim ukázat něco zajímavého v Londýně.
Ještě co bych tak řekla je, že to takhle nebylo úplně ze začátku. Jak už jsem psala, tak moje rozloučení bylo velmi emotivní, pak ta náročná cesta a když jsem přišla na adresu ubytování a všude kolem mě byla jen angličtina, chtělo se mi brečet. Kamarádkám jsem psala, že to tam sama nezvládnu a že chci jet domů. Jsem typ člověka, který se nebojí zkoušet nové věci a jít do toho „na vlastní pěst“, ale chvíli mi trvá, než se seznámím s prostředím a začlením se do kolektivu. Studenti v mé třídě tam totiž byli např. o dva nebo tři týdny dříve než já, takže už se mezi sebou znali. Naštěstí byli všichni milí a okamžitě mě mezi sebe vzali. Pak i moje homestay mother i samotní učitelé říkali, že než si mozek a psychika člověka zvykne na to, že všude je jen angličtina, trvá 2-3 dny. Což mě uklidnilo, že nejsem přehnaně nervózní, jen jsem si potřebovala zvyknout. Už třetí den jsem se sama rozhodla, že svůj pobyt v Londýně neprosedím doma. Rozhodla jsem se, že Londýn trošku prozkoumám. Začala jsem si na mapách hledat různá místa, pak stanice metra a bylo to. Navštívila jsem Kingston, Oxford Street, prošla jsem se Hyde Parkem, šla se podívat na London Eye, Big Ben, Houses of Parliament, byla jsem u Stamford Bridge, Millennium Bridge, naučila se jezdit londýnským metrem, používat vlaky, jezdit doubledeckerem… Za ty dva týdny se toho dá stihnout a vidět poměrně dost, když člověk nesedí doma na zadku.
Musím říct, že tento pobyt mi dal opravdu hodně. Dobrou zkušenost, osamostatnění, spoustu kamarádů z různých koutů světa, krásné vzpomínky. Co se týká angličtiny samotné, tak určitě v ní hned nebudu dobrá, ale určitě to k něčemu bylo. Zjistila jsem, že s dosavadními znalostmi angličtiny se ve světě nějak dorozumím a s ostatními se navzájem dokážu pochopit, co si chceme říct. Uvědomovala jsem si tam, že nemluvím občas gramaticky správně, že dělám chyby a neznám moc slovíček, ale vždycky jsme se s ostatními pochopili. Ale pořád je co procvičovat, zdokonalovat a učit se.
Dalším studentům, které podobná cesta čeká nebo se teprve rozmýšlí, jestli zkusit štěstí a poslat si přihlášku, chci vzkázat: Nebojte se! To, co vám takový pobyt přinese, je nepopsatelné. Při nejmenším vás to osamostatní a donutí tu angličtinu opravdu používat. Když nastane nějaký problém nebo se třeba ztratíte, nezačít panikařit. Zastavit se, nadechnout se, rozhlédnout se, číst nápisy, nebát se zeptat.
Tímto bych chtěla Nadaci Václava a Livie Klausových moc poděkovat za skvělou příležitost, za krásnou zkušenost a krásné zážitky!
Michaela Smolíková
